Historie města Benešov nad Ploučnicí

Město Benešov nad Ploučnicí bylo založeno někdy kolem roku 1311. Jméno města pochází s největší pravděpodobností od Beneše Věrneho z rodu Michalovců, který vlastnil hrad Ostrý, nedaleko odtud na skalním ostrohu u řeky Ploučnice. Město bylo založeno v údolí řeky a stálo na trase z Prahy do východního Saska a Lužice. V době panování Přmysla Otakara II. bylo město majetkem krále a původnímu vlastníku Janu z Michalovic bylo vráceno až králem Václavem II. V roce 1392 získalo město propůjčení Mladoboleslavského Městského práva, což znamenalo právo mít svůj vlastní městský znak, právo hradební, právo trhu, prábo hrdelní a také odkaz majetku měšťana jeho potomkům.

Jan III. Z Michalovic se však dostal do finanční tísně a musel hrad Ostrý a část panství prodat  Hynku Berkovi z Dubé.  Tento velmož byl husitským odpůrcem a v lednu 1422 se zde schází šlechta a zástupci šesti měst ze sousední Lužice, aby vytvořili obrannou protihusitskou koalici. K dohodě ale nedošlo a i přes mohutné městské hradby a hluboký příkop bylo město dobyto r. 1426 vojsky Jana Roháče z Dubé.  Údajně však husité pronikli do města tajnou chodbou, kterou jim ukázala za úplatu jedna zdejší žena. Husité město obsadili v plné síle, polovinu obyvatel povraždili, město vypálili a veškerý možný majetek odvezli. Každý rok se tu pak až do roku 1702 konala památná procesí a z této rány se město nemohlo dlouho vzpamatovat.  Dalšími majiteli města byli Vartenberkové, Mikuláš Trčka z České Lípy a poté jeho bratr Fridrich. V té době zažilo město největší rozkvět. Bývalý panský dvůr a původní středověký hrad nahradilHorní a Dolní zámek, Konojedský dům a Wolfovo křídlo. Fridrich ze Salhausenu i přes finanční potíže pokračuje i ve stavebních pracích na kostele.  Smrt Fridricha ze Salhausenu byla podnětem jeho synům pro stavbu Salhausenské kaple a náhrobní desky, která patří mezi nejvzácnější památky zdejšího kraje.

Město zaznamenalo i rozkvět řemesel, byl tu pletař punčoch, papírna na speciální papír, městské lázně, mlýn, hrnčíři a zámečník.  V roce 1620 zemřel poslední z rodu Salhausenů a jejich finanční problémy způsobily, že město odkoupily dva mocné a bohaté šlechtické rody Thunů a Clary Aldrigenů. Třicetiletá válka městu nic dobrého nepřinesla, střídaly se tu Lichtenštejnský jezdecký pluk, pluk vévody Holštýnského a také španělští jezdci, kteří tu více než rok pobývali jako ochrana misionářů vyslaných z Doksanského kláštera. V roce 1625 vypuklo povstání poddaných proti poslednímu Vartenberkovi, který byl zavražděn i se svou manželkou. Povstání bylo ale krvavě potlačeno a jeho vůdci pro výstrahu veřejně mučeni a popraveni.  Následně probíhala v okolí násilná rekatolizace a v důsledku toho odešlo odsud do exilu 11 rodin. Ve městě také řádili Švédové, vyplenili zámek a spoustu domů a v důsledku válečných událostí městu a okolí velmi zchudlo.

Z této války se lidé vzpamatovávali řadu let. Postupně opět začala vzkvétat řemesla, v roce 1728 bylo ve městě 8 tkalců a v roce 1745 již má cech k dispozici 200 mistrů a tovaryšů. Rozvíjelo se tu i zemědělství. Další ránu město zaznamelano v roce 1741, kdy do města vtáhli Prusové a pod pohrůžkou těžkého fyzického násilí muselu vojákům odevzdávat potraviny a výrobky. Město později zachvátil i požár v roce 1791 a teprve v roce 1838 se z Benešova stala důležitá obchodní křižovatka na nově vybudovaných cestách směrem na Sandau a Českou Kamenici.  Poddaní byli osvobozeni r. 1848 od roboty, město si postavilo novou radnici a stal se brzy moderním sídlem státní správy s prosperujícím průmyslem. V polovině 19. století se zde stavělo nádraží a textilní továrna, která zaměstnávala až 700 dělníků. Na tkalcovnu se přeměnila i bývalá papírna. Bohužel však v roce 1863 téměř celé město vyhořelo při obrovském požáru.  Naštěstí stavba železnice zaměstnala a uživila mnoho obětí požárem zasažených. Město se konečně opět mohlo rozvíjet, ale přišla 1. světová válka.  Po válce v roce 1925 byla budova Horního zámku již v majetku města, je tam přestěhováno městské muzeum, přichází hospodářská krize a přádelna bratří Grohmanů a jiné textilní továrny mají potíže s odbytem zboží.  Hospodářská krize v roce 1936 je již téměř zažehnána, průmyslové podniky zaznamenaly vzestup výroby, ale blíží se 2. světová válka. Ještě předtím však České pohraničí bylo obsazeno německou armádou a pochopitelně i Benešov nad Ploučnicí. Po válce bylo 2000 německých obyvatel města násilně  vystěhováno, přišli o veškerý majetek i peníze a přišli sem noví osídlenci z Mladoboleslavska, z Vysočiny, z Prahy, ze Solvenska a také emigranti z Polska, Rakouska, Německa, Maďarska a Rumunska. V roce 1945 mělo město celkem 4272 obyvatel, z toho 2196 Čechů, 2039 Němců a 37 jiných cizinců.